|
Home
Rudolf
Margolius: A Clean Man in a Filthy Time
Igor
Lukes (Boston University)
The
world seems to take note of Czech history only in its defeats and setbacks.
It has registered Hitler’s conquest of Czechoslovakia on the eve of the
war, the Communist coup d'état in 1948, and the Soviet invasion in 1968.
In
this category belongs the 1952 show trial involving the Communist Party General
Secretary, Rudolf Slansky, and his thirteen co-defendants.
They were arrested, unjustly accused, tried, and executed as western
spies.
The
destruction of the Czech communist leaders by their own colleagues has defied
attempts to explain it, and our understanding of the affair remains superficial
to this day. One of the people who
were thrown into the murderous maelstrom was Rudolf Margolius.
He is unknown to most people, and those who remember him at all
automatically connect him with Slansky, a hard-core Stalinist.
It is a dismal reflection on our times that such a gentle human being as
Margolius should be either cast into oblivion or forced to exist merely as an
appendage of a fictitious conspiracy invented by the communist regime.
Stalinist propaganda dealt with the executed victims as if they were a
monolith. Sadly, we perceive them
in a similar light even today.
In
reality, the Slansky group consisted of a large range of personalities.
On one side was Slansky, an extremist and one of those who helped usher
Czechoslovakia into the Stalinist mold. At
the center stood Vladimir Clementis, a communist and one of the conductors of
the February 1948 communist coup, but also a man who had dared to criticize the
unforgivable, e.g., the Stalin-Hitler Pact.
On the other extreme of the scale was Margolius.
Unlike others in the Slansky group, he joined the Communist Party late
— in December 1945 — and acquired faith in socialism as a result of his
experience in Hitler’s death camps.
Rudolf
Margolius had much more in common with Milada Horakova, a Czech democratic
politician executed by the Communists, than with the Stalinist Slansky.
He experienced the First Republic, the war and the after-war period
differently than Slansky and other Stalinists, behaved differently after the
1948 coup; he thought and acted differently.
Rudolf Margolius was a man of clean character.
Fate
dealt him the cruelest cards. Rudolf
was born in Prague in 1913 into a patriotic Czech, middle-class milieu.
As a law student in the thirties, he devoted much of his time to the
YMCA. While Czech communists
preferred going to Moscow, Rudolf devoted his free time to travel in Western
Europe and America. During
Czechoslovakia’s crisis with Nazi Germany he was an Army reserve officer.
As Europe was inching closer to the abyss, in 1939, he married the love
of his life, Heda Blochova.
It
was Hitler who ripped him from his seemingly secure life.
In 1941 he was deported to some of the most terrifying death-camps.
He survived, but the experience caused him to doubt that it would make
sense to reconstruct the prewar political system, the one that started on the
path of democracy in 1918 but collapsed to Nazism twenty years later. This is why Rudolf decided to embrace “socialism.”
Like many others at the time, he had no idea what it meant.
To him it was an attempt not to blindly imitate what had delivered his
Czechoslovakia to Hitler.
Joining
the Communist Party was not an easy decision for Rudolf, but he made it for the
most honorable reasons. Everyone
could sum them up: Hitler, Auschwitz, Stalingrad, the red flag in Berlin.
Gottwald
and Slansky returned to Prague as bosses of the powerful Communist Party; they
moved directly to state-owned villas. Rudolf
came home like a beggar. His
parents were executed by the Nazis and Heda also lost her entire family.
At first they found a tiny room in Vinohrady.
They moved to a normal apartment much later, after Rudolf found a
position at the Ministry for Foreign Trade.
As
a Deputy Minister, Rudolf dedicated himself entirely to complex technical
matters. He excelled at his job, in
part because there was no space for ideology.
What mattered were results and hard currency for the state.
This is why Rudolf felt relatively safe even in late 1949 when the first
waves of mass arrests hit government and party officials around him.
But
life at the top of the new communist regime in Prague was rapidly becoming
confusing and dangerous. This was
— paradoxically — true especially for those in positions of authority.
It was one thing for the communists to fight against their domestic
opponents or agents dispatched to Czechoslovakia by Western intelligence
agencies. But when the Soviet NKVD
advisors came to Prague in October 1949, their main targets were the bosses of
the communist regime, that is, the very people who had invited them.
The
first arrests took place within days after the Soviet advisors got down to
business. Still, Rudolf refused to
panic. He was a problem-solver
involved in complicated transactions that kept Czechoslovakia afloat, and the
purge victims, so far, were people who had spent the war in the West.
But after Slansky’s arrest it became clear to Rudolf and Heda that
nobody was safe. Their intuition
was right. In December 1951, a
secret service official formally proposed Rudolf’s arrest on the grounds that
he was guilty of “anti-state activities and sabotage in the area of foreign
trade.” This was a boldfaced lie,
but at this point no one cared about such details.
Rudolf
was not arrested because of what he had done.
He was arrested because he held the job of Deputy Minister of Foreign
Trade, and the secret policemen writing the script of the show-trial needed to
cast a character with exactly such a position.
The
arrest took place on 10 January 1952. After
months of psychological and physical pressure, in November 1952, Rudolf appeared
as a tragic figure in the Slansky trial. As
had been determined in advance in Moscow and at the Communist Party’s Central
Committee, the court sentenced Rudolf and ten others to death, three received
life sentences. According to a witness, Rudolf Margolius “made no
statement” before he died on the gallows.
This essay hopes to speak — respectfully — on his behalf.
Copyright:
Igor Lukes, 2002
Published
in Lidové noviny
20 November 2008
|
Rudolf
Margolius: člověk
čistého charakteru v ošklivé době.
Igor
Lukeš (Boston University)
Nevím,
čím to je, ale české dějiny jsou pro svět viditelné
jen prohrami. Snad proto povědomí
světa zná takřka jen: Mnichov, únor 1948, srpnovou invazi.
Do
této smutné kategorie patří též “pražský proces,” tedy
soud s lidmi okolo bývalého generálního tajemníka KSČ Rudolfa Slánského,
kteří byli v listopadu 1952 komunistickou justicí odsouzeni a v
prosinci popraveni.
O
Mnichovu, únoru 1948 a srpnu 1968 vyšly spousty knih.
Víme už o nich všechno podstatné.
Naproti tomu o osudech lidí spojených se Slánským máme jen útržkovité
znalosti. Jedním z těch, koho “aféra Slánský” strhla s
sebou do tragického víru je Rudolf Margolius.
Pro dnešní mládež je osobou neznámou, zatímco pro lidi starší
a střední generace je jménem téměř zapomenutým.
Ti, kdo si ho přece jen trochu pamatují, si ho mechanicky
spojují se Slánským.
Z
obou alternativ jde smutek. Představa,
že by tak vzácný člověk jako Margolius měl po své kruté
smrti zapadnout do zapomění nebo byl nucen existovat v dějinách
jen jako náhodný přívěsek fiktivní konspirace vycucané z
prstů Státní bezpečnosti a jejími sovětskými poradci je
pro mě skličující. Rudolf
s lidmi jako Slánský, Geminder, Reicin a Šváb neměl nic společného.
Lišili se néjen jako lidské bytosti, ale i ve svých profesích
a plánech do budoucna.
Stalinistická propaganda nakládala s popravenými jako s jedním monolitem
a bohužel ani dnes se na oběti procesu nedívame diferenciovaně.
Přitom se skupina okolo Slánského sestávala z celé škály
individualit. Na jedné straně
byl sám Slánský, extrémista patřící k těm, kdo do Československa
zavedli stalinistický režim. Uprostřed
byl Vladimír Clementis, komunista a jeden z osnovatelů únorového
puče. Na rozdíl od Slánského
neztratil však soudnost a odvážil se kritizovat neomluvitelné, například
pakt Stalina s Hitlerem. Na
opačném konci škály je Rudolf Margolius.
Vstoupil do KSČ až v prosinci 1945 a naději v československou
formu socialismu mu vtiskla přišerná zkušenost v hitlerovských
koncentračních táborech.
Řeknu
bez váhání, že Rudolf Margolius měl mnohem víc společného
s Miladou Horákovou, než se Slánským.
Rudolf Margolius prožil první republiku, Druhou světovou válku a
první léta poválečná podstatně jinak než Slánský a ostatní
z československé bolševické avantgardy. A naprosto jinak se choval i po únoru 1948.
Byl produktem jiného světa, jinak myslel a jinak i jednal.
Rudolf Margolius byl člověk čistého charakteru.
Osud
mu však udělil nepočítaných ran.
Narodil se v Praze roku 1913 do středostavovského a
vlasteneckého českého prostředí. Vystudoval reálné gymnásium a v roce 1937 byl v Praze
promován na doktora práv. Během
studií byl členem organizace YMCA, pod jejiž záštitou procestoval
před válkou půl světa. Českoslovenští
komunisté se, podle nesmrtelných slov Gottwalda, jezdili do Moskvy učit,
jak zakroutit krkem buržoazii. Rudolf
místo toho procestoval Spojené státy a západní Evropu.
Hned po studiích nastoupil presenční službu, a nervy drásající
rok 1938 prožil v uniformě československého vojáka.
Navzdory světové krizi se o rok později oženil se svou
největši láskou, Hedou Blochovou.
Z
jeho bezpečného prostředí Rudolfa vytrhl Hitler, který ho
deportoval v roce 1941 jako Žida do těch nejstrašnějších táborů
smrti. Když shodou okolností
všechny hrůzy přežil, začal Rudolf jako mnoho jiných přemýšlivých
Čechů pochybovat, že by bylo rozumné bez oprav rekonstruovat
ten systém, který zkolaboval v roce 1938, metamorfozoval ve fašizující
Druhou republiku a háchovsky kapituloval v březnu 1939.
Rozhodl se proto pracovat ve prospěch “socialismu”.
Jako většina lidí v té době, Margolius nevěděl,
co socialismus skutečně je.
Byl to snad pokus poučit se z minulosti a slepě
neimitovat, co před pár lety odevzdalo jeho Československo
Hitlerovi.
Do
KSČ vstoupil až koncem roku 1945, a nebylo to pro něho lehké
rozhodnutí. Podle svědectví
jeho manželky podnikl Margolius tento krok po velkém vnitřním boji.
Udělal tak ale z nejčestnějších důvodů.
Není těžké je shrnout: Mnichov, kapitulace, Oswiecim,
Stalingrad a sovětská vlajka nad Berlínem.
Gottwald
a Slánský se po válce vrátili do Prahy z Moskvy jako šéfové mocné
KSČ. Rovnou se proto stěhovali
do luxusních vil. Margolius se na rozdíl od nich vrátil vyzáblý a
jako žebrák, protože majetek jeho Němci povražděné rodiny
byl nenávratně rozkraden. Až
jeho statečná a vzácná Heda, která sama přežila koncentráky,
v nichž zahynula její rodina, našla pro oba miniaturní byt na
Vinohradech. Později, když se Rudolf stal uředníkem
Ministerstva zahraničního obchodu, získali oba manželé normální
byt na Letné.
Jako
náměstek ministra zahraničního obchodu se Margolius věnoval
mezinárodním ekonomickým problémům Československé republiky,
jejichž řešení vyžadovalo vysokou profesionální odbornost.
Při vyjednávání se západními obchodními partnery nešlo
o uctívání Stalina a Gottwalda. Šlo
jen a jen o fakta a důležité byly valuty plynoucí do pokladen státních
bank v Praze.
Snad
proto se Rudolf cítil relativně bezpečně, i když se okolo
něj už začalo tvrdě zatýkat.
Byl hospodářským odborníkem, jedním z mála lidí, kteří
stále ještě drželi nad vodou zmateně vedenou znárodněnou
ekonomiku. A navíc, obětmi
zatýkání byli z počátku téměř výhradně lidé,
kteří válku přežili na západě.
Ale po zatčení Slánského bylo Rudolfovi a Hedě jasné,
že je zle. Měli pravdu.
V prosinci 1951 totiž navrhl estébák Alois Šťastný
Rudolfovo zatčení, protože prý se “dopustil protistátní a
sabotážní činnosti v oblasti zahraničního obchodu”. To byla bohapustá lež, ale na tom už teď nikomu u
moci nezáleželo.
Rudolf
nebyl zatčen proto, čím byl nebo proto, co udělal, ale
proto, že byl náměstkem ministra zahraničního obchodu a autoři
scénáře právě tuhle roli potřebovali do chystaného
procesu obsadit.
Rudolf
Margolius byl zatčen 10. ledna 1952, ve chvíli, kdy už měl
nejhorší tušení. V
listopadu 1952, po měsících fyzického a psychologického nátlaku,
se sešel u pankráckeho soudu s ostatními členy údajné konspirace.
Jak se dalo čekat, všichni — tribunál, prokurátoři,
obžalovaní i jejich tzv. obhájci — opakovali role, které jim autoři
scénáře předepsali. Je
otřesnou reflexí tehdejší doby, že se našli lidé, kteří té
tragické šaškárně uvěřili.
O
rozsudcích smrti pro jedenáct ze čtrnácti obžalovaných se
rozhodovalo v Moskvě a na ÚV KSČ, ne u soudu.
Před popravou dne 3. prosince 1952, jak zaznamenal nějaký
Dr. Cícha, který té hrůze přihlížel, Rudolf Margolius,
“nepronesl žádných slov”. Tato
vzpomínka chce — byť s odstupem půl století — s úctou
promluvit za něj.
Copyright: Igor Lukeš,
2002
Otištěno
v Lidových
novinách 20. listopadu 2008
Last
updated:
25 November 2008
|
|
